Ohlasy Martina Vlacha (5.) bezprostředně po závodě:

„V pětiboji se rekordy moc nepočítají, je jiná trať, takže mě osobák na přespolním běhu se střelnou překvapil. Ani jsem nevěděl, že se něco takového měří. Upřímně jsem za to rád, ale zase moc nevím, jakou vypovídající hodnotu to má. Je to určitě bonus, ale nebudu si na tom zakládat podobně, jak to dělají například atleti nebo plavci.

Jsem pátý, jo? Jsem myslel, že šestý. Tak tím ještě lépe.

Skrytě jsem doufal, že když stihnu operované rameno doléčit, tak se mi může na olympiádě povést dobrý výsledek. I doktoři mě utvrzovali v tom, že když nebude žádná komplikace, měl bych to stihnout. Otázka byla, jak stihnu natrénovat, rozhodně to nebylo, co se přípravy týče stoprocentní. Pár týdnů, co jsem nemohl nic dělat, tam chybí, zvláště na vodě, ale i na šermu. Nemohl jsem trénovat naplno, musel jsem se hlídat, v tréninku mě to určitě limitovalo.

V šermu jsem chtěl udělat kolem šestnácti výher, nakonec jich bylo šestnáct, což pořád ale je nad mým dlouhodobým průměrem. Doufám, že se to bude ještě zlepšovat, mám v něm obrovskou rezervu. Jde to pomaleji, než jsem doufal. Snad za pár let to bude zase lepší. Ve vodě jsem zůstal tři vteřiny za osobákem, hodně mě limitovalo to rameno. Na jezdectví ruce sice potřebuji, ale ne v takovém pohybu, aby mě rameno limitovalo, na běhu a střelbě jsem rameno nijak nevnímal.

Před závodem jsem nevěděl, co od něj můžu čekat. Říkal jsem si, že když neudělám nějakou hrubou chybu, hlavně v šermu nebo na jezdectví, tak bych do desátého místa mohl být. Postupem času jak jsem ukrajoval disciplíny, jsem tomu věřil víc a víc. Zvládnout koně pro mě byla obrovská vzpruha, zvlášť s tím, co jsem viděl včera v ženském závodě. I proto jsem byl nesmírně rád za čistou jízdu. V kombi jsem pak chtěl už běžet jen co nejdál, nepřemýšlel jsem nad konkrétním umístěním.

Cenné zkušenosti, je to zase něco jiného, na člověka je vyvíjen větší tlak, je to závod jednou za čtyři roky. Jsem rád, že jsem dostal šanci si zazávodit, že mi všichni věřili, když jsem si poranil rameno a nikdo nezpochybňoval, že bych sem neměl jet. Pokud ještě dostanu někdy šanci jet na olympiádu, budu z těchto zkušeností čerpat a moc bych si to přál. Další olympiáda je už za tři roky, bude mi 27, to je ideální věk na předvádění nejlepších výkonů v pětiboji. Snad se to zase povede a snad zase lépe. Budu si to přát.“