Oficiální část tiskové konference je u konce, vyhlášení ankety o nejlepšího handicapovaného sportovce bude následovat zhruba v 17:45.

Jiří Ježek: Naštěstí mám kolem sebe několik úžasných lidí, kteří mi neustále pomáhají, a ačkoliv mě krádež mých jízdních kol nepříjemně postihla, účast na mistrovství světa v Mexiku ohrožená není. A co se týče toho, že mě porazila Terezka? Jsem moc rád. Máme nové tváře, objevují se sportovci, kteří jsou úspěšní celosvětové, dneska je tohle pro mě velice důležité. Bohužel mě mrzí, že v cyklistice zatím nemáme dostatek kvalitních závodníků. Bojím se, až skončím s kariérou, že tady nebude desítka kvalitních borců, kteří by to po mně zvedli. Ale jsou tu jiné sporty, které by opět tu cyklistiku mohly v budoucnu nahradit.

Jiří Ježek: Bafuňářem bych byl nerad (smích). Pokud budu zdravý a pokud to půjde, chci reprezentovat na paralympijských hrách v Riu. To je pro mě rozhodně splnitelný cíl. Fyzicky se cítím velmi dobře, ale celosvětově mi roste konkurence natolik, že už v těch svých disciplínách nedominuji tolik, co v minulých letech. Rio je pro mě reálným cílem, dokud to půjde, budu závodit. Netajím se, že budu chtít pomáhat handicapovaným sportům v České republice. Přesná forma mé pomoci a spolupráce se ovšem bude odvíjet od dalších let a chvil strávených během mé kariéry. Funkcionářstvím bych se zatím nerad zabýval.

Marek Bartošák: Chce to tvrdě trénovat, myslím si, že na to mám i v dalších letech. Myslím si, že časem získám zlato určitě.

Tereza Kmochová: Baví mě vyhrávat, hlavně příští rok mám deflympiádu a tam bych chtěla obhájit umístění z předchozí edice.

Jiří Ježek: Je vždy velká čest být vyhlášený nejlepším handicapovaným sportovcem České republiky. A nemusí to být jen vítězství, stačí třeba umístění v té absolutní špičce. Teď byly na programu paralympijské hry v Soči a k nim bych se rád vrátil. Díky za skvělou propagaci České televizi. To je přesně to, co handicapovaný sport u nás potřebuje. Každý takto zvládnutý televizní přenos, jako jsme viděli ze sledge hokeje, přiláká lidi s nějakým handicapem ke sportu. Nemáme možná takovou základnu jako jiné země. Procento handicapovaných lidí, kteří chtějí sportovat, je malé. Ale právě na příkladu výkonu českého sledgehokejového týmu si myslím, že je potřeba být optimistický vzhledem k budoucnosti. Naším úkolem do dalších let je získat nové tváře nejenom do řad sportovců, ale také další trenéry, lidi, kteří by rádi pomáhali rozvoji těchto sportů. Pokud se to povede, bude tento sport žít a bude fungovat. Jak já vždy říkám, handicapovaným se může člověk stát v jedné vteřině a je potřeba, aby si každý takový uvědomil, že pro něj život nekončí a pokračuje plnohodnotně dál.

Marek Bartošek: Jsem velmi potěšený, také jsem to nečekal. Druhé místo je super.

Tereza Kmochová: Takový úspěch jsem nečekala, nemám co bych k tomu řekla. Jsem moc šťastná.

Erlebachová: Letos tedy jak dobře víte, se na první pozici umístila Tereza Kmochová, druhý byl Marek Bartošek a třetí Jiří Ježek.

Erlebachová: Jak vznikla tato soutěž? Rozhodnutím několika svazů je jmenována komise pěti trenérů, kteří ve spolupráci s premier sports sestaví jednotlivé nominace. Každé umístění se hodnotí body od deseti do jedné a všechny takové body se sečtou, vznikne žebříček a podle něj je sestavováno konečné pořadí ankety.

Alena Erlebachová: Zájem médií je nesmírně důležitý, i když víme, že sport je především o každodenní dřině. Všichni naši sportovci ať už uspějí nebo neuspějí, si za svou práci zaslouží obdiv a potlesk.

Nyní před novináře předstupují: Alena Erlebachová (výkonná předsedkyně českého paralympijského výboru), Tereza Kmochová (alpská lyžařka), Marek Bartošek (střelec) a Jiří Ježek (cyklista a mnohonásobný vítěz této ankety v minulých letech).

Tímto skončila první část tiskové konference ku příležitosti vyhlášení nejlepšího handicapovaného sportovce za rok 2013.

Vladislav Hamrla: Medializace by nám mohla pomoci také v tom směru, že bychom mohli snadněji hledat hráče pro sledgehokejový tým. To je totiž velký problém. Když třeba dovedeme kluka na stadion s jeho maminkou a ta uvidí, o čem ten sport je, může si to rozmyslet a poslat ho na basketbal. Je teď stěžejní otázka tým vhodně doplnit a posílit mladými hráči tak, abychom mohli postavit tým i za čtyři roky.

Roman Suda: Věděl bych jak té medializace paralympiády využít. Sportovní život ovšem není pouze o vrcholných akcích typu olympiády a paralympiády. Je to také o národních šampionátech, kontinentálních šampionátech, mistrovství světa. Ihned po olympiádě jsme měli curlingovou akci v Třemošné a tam zavítalo spoustu lidí. Je to vidět.

Tomáš Vaverka (reprezentant ve snowboardcrossu): Pro mě bylo velkým zážitkem, že jsem konečně mohl na vlastní oči zažít atmosféru paralympijských her a vůbec, že jsem mohl s výpravou jet.

Michal Vápenka (brankář sledgehokejového týmu): Já si ze Soči odvážím spoustu zážitků a hezkých věcí. Předvedli jsme hezký hokej, nechybělo mu nasazení. Asi jedinou otázkou může být, proč jsme nakonec nedali více branek. Nemám dobrý pocit z umístění, nicméně z předvedené hry ano. I díky komentáři Roberta Záruby z toho mám úžasný zážitek, když jsem si mohl zpětně prohlédnout všechny zápasy, měl jsem husí kůži.

Zdeněk Krupička: Produktivita týmu byla špatná. Co se týče olympijských her celkově, myslím si, že jsme nezanechali špatný dojem. Nevím, co bych k tomu víc dodal.